Zen

náhled|upright=1.2|Klášter Eiheidži náhled|upright=1.2|Zenová zahrada Zen (v čínštině 禅 ''čchan'', ve vietnamštině ''thiền'', v korejštině ''sŏn'', v sanskrtu ''dhjána'') je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně. Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bódhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming (1368–1643), kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu. Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13. století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó. Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů a vedla ke „kultu válečníka“. Původně sanskrtský výraz ''dhjána'' (ध्यान), označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě ''čchan'' (meditace), z čehož se vyvinulo japonské čtení ''zen''. Získáno z Wikipedie